Jsme spokojeni. To, co jsme dnes viděli na lokalitě, překonalo i nejodvážnější sny o vydatnosti rudné žíly. Mezi stromy byla viditelná linie zrudnění, a my jsme mohli sbírat krásné galenity, tenority, chalkopyrity uložené v křemenné žíle. Zdejší náčelník velmi pozorně sledoval naše reakce. Hýkali jsme nadšením jako oslové. Předháněli jsme se, kdo dříve najde dokonalejší a větší krystaly. Václav, hlavní znalec mineralog, pobíhal s plechovkou piva mezi hromádkami natěžené rudy a rychle určoval podrobné mineralogické složení. Jedině on mohl náčelníka potěšit a udělat mu obchodní nabídku. Místní lidé mu říkají „Faklaf“ a milují ho. Při obchodech s nimi jedná férově, nabízí nejlepší cenu s laskavým úsměvem i proto je všude vítán. Po půl hodině je jeho rozhodnutí pevné: „Ano, náčelníku, na příštím setkání uzavřeme obchod.“
Den se přiblížil k večeru, a nás čeká 70 km prašné cesty do nejbližšího města. Otáčíme auta, abychom se po svých stopách vydali domů. Větve keřů škrábou lak na dveřích, kola narážejí do balvanů na cestě. Postupujeme malou rychlostí, ale i tak jsme na malou chvíli ztratili správný směr. Konečně jsme na úvozu, tady je cesta dobře vyznačená vyjetými kolejemi. U cesty stojí hlouček domorodců, mávají na nás jinak, než je běžný pozdrav. První auto v koloně zastavuje, sedí v něm náčelník. Na první pohled je jasné, co ti lidé potřebují.
Chlapec, sotva desetiletý ráno spadl z osla, a vypadalo to na zlomenou ruku. Ruka ošklivě nateklá, obličej zkřivený bolestí, oči vyplašené strachem. Sami jsme navrhli, že chlapce odvezeme do nemocnice. Společně se svými dvěma kamarády nastoupil na korbu pick-upu, kde měl větší pohodlí než na sedačce v kabině. Byl statečný a svoji bolest nedával najevo. Bonbóny si vzal s úsměvem, alespoň trochu radosti při té smůle. Po cca 50 km jsme se rozdělili a do nemocnice jelo pouze jedno auto. My pokračovali do Opuwo. U večeře zvoní telefon abychom se dozvěděli, že chlapec byl přijat do nemocnice. Na konečné vyšetření bude čekat ještě 2 dny. Jsou Velikonoce, obsluha rentgenu bude pracovat až v úterý.
Velká země Namibie - 825 615 km2 versus malá země Česko - 78 866 km2. Namibie je 10,4x větší než Česká republika. Hustota 3 lidé na km2, to je neskutečná pustina oproti 130 lidem v ČR. Velká země, velká vzdálenost od civilizace, nebo nejbližších lidí. Nám Evropanům zde narostou křídla svobody. Nepřipouštíme si, jak moc vzdálená je zdravotní pomoc v buši, kde není GSM signál, kam pro Vás nedoletí vrtulník, protože tam prostě vrtulník nemají. Pro domorodce je to drsná realita, se kterou poměřují své síly každý den.
Jednou stranou mince je svoboda, druhou vysoká osobní zodpovědnost za holý život. Každý je zde od malička vystaven jinému druhu nebezpečí než v civilizované Evropě. Kousnutí škorpiona se nedá srovnávat se žihadlem od vosy. Divocí sloni jsou jistě více nebezpeční, než ukázněná auta jedoucí po silnici. A kde jsou leopardi, krokodýli, paviáni nebo pád z osla?
Afrika je ráj na zemi pouze do chvíle, kdy Vám začne jít o život.
Pozůstatky dospělého slona
A jak se žije třeba v hornické vesnici? Horníci, spíše sběrači a průzkumníci jsou nenároční lidé jako většina lidí, žijících v přírodě. Mají svůj sen, že najdou ten nejkrásnější krystal a zbohatnou. I to se stává. Častější je, že se Vám horníci snaží prodat průměrné i bezcenné kusy. V takových chvílích hledáte alespoň něco, co se dá koupit, aby si horník mohl zaplatit třeba nové triko, nebo další slepici.
Horník
Po práci legraci zpívá W+V. Za zábavou je to pěšky daleko, tak využijeme vytrvalost oslů a vydáme se na cestu.
Africký čtyřtakt